Hypnóza je jeden z tradičních postupů léčby psychických poruch v oblasti psychoterapie. Pojmem hypnóza označujeme změněný stav vědomí, při kterém je pacient naladěný na příjem terapeutických sugescí. Sugesce jsou tvrzení, která je schopen pacient přijat jako svá vlastní, ztotožnit se s nimi. Při léčebných sugescích jsou tvrzení zaměřena na zmírnění určitého symptomu, který pacienta sužuje, nebo k navození lepší psychické pohody a emocionální stability. Hypnóza oslovuje lidské podvědomí a umožňuje, aby se do něj dostaly pokyny, které pacient vykonává automaticky, bez plné účasti vědomí. Příkladem může být průběžný, zautomatizovaný proces uvolňování napětí čela a šíje při tenzních bolestech hlavy.

U osob, které jsou dobře hypnabilní (jsou schopni ponořit se hluboko do hypnotického stavu), může být tato forma léčby velmi efektivním nástrojem. Efektivita hypnózy narůstá s mírou hypnability pacienta a tam, kde jsou symptomy jasně ohraničené a konkrétní (tenzní bolesti hlavy, tikové poruchy, zadrhávání, astmatické stavy…). V této oblasti je možné užití přesných specifických léčebných sugescí. U rozsáhlých osobnostních problémů a vztahových problémů nemusí být hypnoterapie tolik účinná – pokud je indikována, tak se užívají obvykle obecné sugesce směřující k celkovému klidu a uvolnění.

Do určité míry je hypnabilní každý z nás. Platí však, že pokud si člověk s průměrnou mírou hypnability nepřeje být hypnotizován, k hypnóze nedojde. Klíčový je vztah k terapeutovi, důvěra v jeho serióznost. Různí terapeuti taktéž zastávají různé metody hypnotizace a ne všechny postupy musí vyhovovat všem pacientům.

Hypnóza je bezesporu fascinující, neboť nám ukazuje moc našeho podvědomí a tím inspirovala i mnoho filmů a kriminálních románů. Je tedy přirozené, že se jí lidé mohou obávat a mají o ní představy založené na románové či filmové dramatizaci. Také se jí mohou bát právě kvůli tomu, že svému podvědomí zbytečně přisuzují negativní vlastnosti. Skutečnost je přitom mnohem prostší a všednější. Navozování hypnózy připomíná fázi před usínáním, které se také patrně nejvíc prožitek celkového stavu blíží. Jedinec může být stále při vědomí, je schopen mluvit s terapeutem, je schopen introspekce, je také schopen sám stav hypnózy přerušit. Rozhodně neplatí, že by se stal loutkou v rukách hypnotizéra a mohl činit věci, které by byly v rozporu s jeho morálkou či přesvědčením. Ve stavu hypnózy může pacient zažívat novou zkušenost. Pokud se hlouběji ponoří do hypnózy, může být schopen vybavovat ostřeji události svého života, uvědomovat si nové souvislosti, může být schopen přijímat sugesce, které prožívá jako úlevné (zmírnění bolesti, ustoupení obtěžujícího symptomu). Pokud symptomy mohou odeznívat v hypnotickém stavu, je velká naděje, že se stejný efekt projeví i v bdělém stavu.

Hypnóza není „zázračná“ metoda – stejně jako u jiných postupů je nutné její opakování, upevňování sugescí a určitý nácvik, který s časem přichází. Ve své podstatě se jedná o symptomatickou léčbu a v tom spočívá její základní omezení – podobně jako léky – hypnóza umožňuje symptomy mírnit, ale neřeší příčinu. Někdy je to terapeuticky výhodné, jindy nikoliv.

V naší praxi proto považujeme za podstatné zasazení hypnózy do celkové terapeutické práce s pacientem, práci na rozpoznání příčin obtěžujících symptomů. Samostatné užití hypnózy bez správné indikace a bez celkové péče o klienta považujeme za neprofesionální a veřejnost před takovými praktikami varujeme.

Pokud by člověk rád hypnózu zažil, měl by počítat nejprve s rozhovorem o motivaci k hypnóze, střízlivé zvážení možností a indikace tohoto postupu, následně ověření hypnability pomocí jednoduchých sugescí v bdělém a relaxovaném stavu a konečně realizaci hypnoterapeutického sezení. Má-li přinést hypnoterapie výraznější efekt, je vhodné ji několikrát opakovat. Při dobré spolupráci je vhodné realizovat aspoň tři sezení. Pokud nedochází během pěti sezení k žádnému zlepšení, není patrně hypnotizace vhodným způsobem léčby a je třeba hledat jinou cestu.