Přátelé, kolegové, spoluobčané, děkuji za podpůrné a milé komentáře k předchozímu textu, ať již na sociálních sítích, mailem či osobně. Jsou důvodem, proč jsem se rozhodl napsat pokračování a vybrat k zamyšlení témata, která mi připadají z pohledu našeho oboru důležitá.

Krajem zapomenutá psychologie

Podobně jako další kolegové v regionu jsem se i já v mrazivém nedělním ránu vypravil k odběrnému místu pro ochranné pomůcky, které k nám čerstvě dorazily. Po necelé hodině strávené čekáním ve frontě venku, pod dohledem strážníků městské policie řádně vybavené zdravotnickými respirátory, jsem se i já dostal k výdejnímu místu ochranných pomůcek. Má naděje na doplnění aspoň základních roušek se však rozplývá ve slovech „nejste na seznamu, nemůžeme Vám nic vydat…“. Marné je vysvětlování, že klinická psychologie patří také mezi zdravotní obory, že naše sdružení ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví organizuje krizovou pomoc, že jsme také v první linii pomoci potřebným lidem, že sebou přináším všechny požadované dokumenty, které byly požadovány. Seznam je seznam a tam kliničtí psychologové našeho kraje nejsou, „…a basta, další“. O kousek dál v kraji Olomouckém kolegové ochranné pomůcky bez problémů dostávají, v jiných krajích opět nikoliv. Někde na nás pamatují, jinde ne.

Odcházím přilehlým parčíkem a vybavuje se mi vzpomínka na dobu, kdy jsem pomáhal doc. Vladimíru Řehanovi vytvářet v naší zemi první vzdělávací program Psycholog ve zdravotnictví, kterým získávali již čerství absolventi psychologie status zdravotnického pracovníka. Řešila se tehdy situace spojená se změnami zákona o zdravotních službách. Psychologové před atestací neměli do té doby tabulková místa. Zaměstnáni byli obvykle jako „jiný odborný pracovník“, či „různý“ pomocný personál, někdy jako sanitáři, někteří se mohou ve svém profesním životopise i pochlubit tabulkovým místem na pozici uklizečky. Ředitelé nemocnic zkrátka mnohdy nevěděli, „kam s nimi“. Vzpomínám, jak jsem seděl zavalen papíry a nadával nad tím vším legislativním nepořádkem. Vladimír se na mě podíval s laskavým úsměvem a nezbytným doutníkem v ruce pronesl: „kdysi jsem se nad tím taky tak rozčiloval, ale vybral sis, že budeš klinický psycholog, tak si musíš na ústrky všeho druhu zvyknout“. Když jsem nad tím později přemýšlel, uvědomil jsem si, že generace našich učitelů, vyrůstala v dobách, kdy byla psychologie „buržoázní pavědou“, o řadě psychologických témat bylo zakázáno mluvit a vyučovat je, klinická psychologie byla v plenkách. Porevolučně rehabilitovaní učitelé byli převážně teoretického zaměření, protože praktikovat oficiálně nemohli. Psychologii studovali „samizdatně“. Poválečná generace byla vychována v tom, že „skončit“ u psychologa či psychiatra je ostuda, člověk, který takové služby navštíví je „blázen“. Psycholog byl nezřídka vnímán jako podivín a šarlatán (mediální výstupy některých kolegů pravda mnohdy změnu vnímání neulehčují). Dodnes je ten postoj u starší generace přítomný a mnoho přijde se studem, že nakonec „byli odesláni až sem“. Vstřícnost najdeme pravděpodobněji u mladších ročníků. Koneckonců dnešní děti se mohou potkávat už se školními psychology a zjistit, že kontakt s psychologem pro ně nemusí nutně znamenat těžké společenské stigma a jednosměrnou jízdenku do sociální izolace. Přijmou pak ochotněji pomoc psychologa i ve zdravotnictví. Kolegové psychiatři jsou na tom stran předsudků patrně stále o něco hůře, neboť větu „k vám zajdu, ale k psychiatrovi už ne“, člověk v praxi slyší stále příliš často, než by bylo optimální.

Změny společenského vnímání naší profese probíhají holt pomalu. Pozice našeho oboru na okraji zájmu zdravotnictví však stále přetrvává tak nějak v souladu s odkazem popisované doby. Co jsme to taky za doktory, když nepíšeme léky a do lidí neřežeme nožem, že? Před pár týdny jsem vyplňoval pravidelnou statistiku ÚZIS (pro neznalé: Ústav zdravotnických informací a statistiky), po letech praxe již dostatečně adaptovaný na ústrky, jsem se bez průtahů zařadil do kategorie „ostatní“. Skutečnost, že o našem oboru „klinická psychologie“ se žádná podrobná oficiální statistika nevede (jak například v psychiatrii), stát a veřejnost o nás nemá žádná věrohodná data, mne už udivovat dávno přestalo. Bývá však výzvou lidem opakovaně trpělivě vysvětlovat, proč jsou klinickými psychology z kapacitních důvodů odmítnuti, nebo proč čekají na vyšetření přes půl roku, proč je nás tak málo, proč ubývá zájemců o obor z řad absolventů. Inu, ne každý si chce dnes „zvykat na ústrky“, ne každý je ochoten studovat dalších pět let po vysoké škole, celoživotně se vzdělávat a skládat atesty. Snadnější cestou je dostatečně sebevědomě deklarovat pohrdavé postoje k psychologické diagnostice i psychopatologii, distancovat se od „západní“ medicíny a po absolvování psychoterapeutického výcviku (paradoxně určeného pro zdravotnictví) se prohlásit za odborníka na duševní zdraví, bez jakýchkoliv hranic (ale i systémových frustrací…).

Naše „ostatní“ pozice ve zdravotnickém systému se projeví právě v krizových časech, kdy se stanovují rychlá opatření. Chybíme v patřičných kolonkách, nejsme ve statistických systémech viditelní. Co nemá úředník na papíře, neexistuje. Pro naši budoucnost bude nutné to řešit a bojovat za pevné místo klinické psychologie ve zdravotnické legislativě. Pro naši současnou praxi v nouzovém režimu bychom více než ocenili jasné informace a transparentní pravidla. Samozřejmě, že jsou potřebnější odbornosti a přednost musí dostat záchranáři, lékaři ORL, zubní lékaři, praktičtí lékaři a další. Vědomí, že i v našem kraji se dostaneme také na řadu, nám však stále chybí. Zatím dostáváme optimistickou oficiální zprávu, že potřební zdravotní pracovníci již podporu dostali a nyní jsou na řadě sociální služby. Díváme se na fotky politiků u dalších beden materiálu pro sociální služby, ale stále nic nemáme a mezi sociální služby už nepatříme vůbec. Oficiální dopisy zůstávají po celý týden bez odpovědí. Není třeba se hroutit či rozčilovat, koneckonců jsme klinici zocelení opakovanými ústrky, k situaci navrhuji přistoupit s pokorou a vědomím, že nás život učí starat se sám o sebe a mít oporu především ve vlastní duši.

O čem se mlčí… aneb k otázkám existenciální úzkosti

               Doporučení pro zvládání krizového stavu se množí a jsou potřebná. Skvěle je pro veřejnost i lékaře zpracovali kolegové Dr. Adam Suchý a doc. Miroslav Světlák. Podobně jako v případě elektronické dálniční známky zadarmo a mnohem rychleji, než státem organizované skupiny odborníků. Vztahují se hlavně ke zvládání akutní úzkosti, paniky a tísně, která je společensky sdílená.

Moje pojednání se nyní bude soustředit na témata poněkud temnější. V klinické praxi i běžném životě se dotýkáme mnohem hlubších a trvalejších zdrojů lidského strachu. Je hned několik existenciálních strachů, které provází celý náš život a před kterými jednak instinktivně zavíráme oči, a jednak se je procesem (který nazýváme socializace) učíme mít nadále pevně zavřené. Právě v těchto dnech vyplývají na povrch s větší naléhavostí. Jedná se o strachy, před kterými se nelze nikam ukrýt, neboť se dotýkají základní podstaty lidské existence. Východiskem bývá se s nimi seznámit bez zaujatostí, přijmout je jako součást vlastní přirozenosti, učit se tolerovat tíseň, kterou sebou mohou nést a integrovat ji do běžného chodu života. Čím více se jedinec brání jejich dopadům a zavírá před nimi oči, tím silnější bývá jeho sebeklam, iluze „bezbolestného“ života, workoholismus, perfekcionismus, neúspěšná honba za štěstím a ambicemi, tím více je v riziku jeho duševní integrita, pokud se v jeho životě navzdory jeho očekávání vynoří.

               V prvé řadě se jedná o strach ze smrti, vůči kterému stojí sebezáchovný pud a vůle k životu. Společenskou tendencí bývá smrt tabuizovat, odsunovat mimo pozornost, vytvářet představy o posmrtném životě či jiné transformaci lidské existence. Opatření chránící životy druhých mají také kořeny ve strachu ze smrti. Čím radikálnější, tím větší strach ze smrti se skrývá v pozadí. Připuštění vlastní smrtelnosti však není naším nepřítelem. Smrtelnost je tanečním partnerem Smysluplnosti. Bez smrti by neměl lidský život ani základní hranice, ani smysl. Otázky jak naložit s vymezeným časem, co je důležitější, přednější, co po sobě zanecháme a jak se s životními úkoly vypořádáme, by pak postrádaly jakéhokoliv významu. Položit si otázku, co bychom dnes dělali jinak, kdybychom měli jen dva dny života před sebou, umožní jasné uvědomění důležitých bodů v životě, rozlišit podstatné od nepodstatného, opustit mnohé iluze, za kterými se má tendenci hnát člověk přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti. Smrtelnost nás také učí žít v přítomnosti. Využít současný čas, jak je potřeba, věnovat se tomu, co má význam nyní, tady a teď. Velmi intenzivně vnímám bolest mnoha lidí, kteří v těchto dnech přichází s pláčem nad změnami, které pro jejich život krize představuje. Zpočátku slzy patří například ztrátě výdělku či pádům akciových trhů (podle sociálního statusu), ztrátě výhledu na úspěšné podnikání, bohatství, cestování, všeho co měli v plánu v nadcházejících dnech. Pokud se svými slzami a emocemi zůstanou, často se s trochou podpory protrpí k vědomí, že život, který jsou zvyklý zažívat, se odehrává ve fiktivní budoucnosti. Žijí život člověka, který se na život připravuje a který jej plánuje, ale ne toho, kdo jej nyní žije. Celoživotně jsou zvyklí plánovat jak v budoucnu žít a jak si jednou konečně užít. Žijí v budoucnosti, která popírá živelnost přírody i možnost smrti. Krize se stává výzvou přijmout svou křehkost, smrtelnost a z ní plynoucí život v přítomnosti a pevném osobním smyslu existence. V tom je, třeba i trochu strašidelný, přesto cenný poklad.

               Další, neméně naléhavý zdroj existenciální tísně, představuje strach ze samoty.  Jedno ze zásadních napětí naší existence vyplývá ze skutečnosti, že jsme jak společenským živočišným druhem, který nezbytně potřebuje ostatní zástupce svého druhu k přežití, tak je každý z nás obdařen jedinečným reflektujícím vědomím, vlastní originální myslí. V naší mysli jsme vždy sami. Nikdo nevidí svět našima očima, nikdo necítí naše vlastní emoce, nikdo nedokáže nahlídnout niterné myšlenky. Pokud se ve vlastní mysli sami nedokážeme vyznat, přepadne nás velmi silný pocit ohrožení. Voláme pak na pomoc druhého „aby nám pomohl se v sobě vyznat“. Pokud máme v životě smůlu, najdeme pak někoho, kdo nám tvrdí, že to dokáže. O „odborníky“ na životy druhých nemáme nouzi. Připouštět plně samotu vlastní existence může působit na první pohled děsivě. Koneckonců pro zahnání pocitů spojených se samotou používají lidé všemožné rituály pravidelných setkávání, srazů, výročí, rozvíjí pestré sociální sítě, sdílí spolu fotky svých snídaní, dovolených, lpí na zpětné vazbě a potvrzení patrnosti své existence v očích druhých. Sociální přehlížení a opomíjení je pro mnohé až fyzicky bolestivou záležitostí. Podobně jako smrtelnost však ani samota není opravdovým nepřítelem, ale daností života jaký je. Pouze pokud člověk dokáže setrvat sám se sebou, může objevit skutečně vlastní pohled na život, uvědomovat si své vlastní potřeby, vnímat své vlastní osobní cíle, opustit nápodobu ostatních a hledat cestu k rozvinutí své vlastní jedinečnosti. Přijetí samoty je také cestou k samostatnosti a zodpovědnosti za svůj vlastní život. Zisku vědomí, že člověk je sobě stejně zodpovědný za své konání i za své nekonání. I když to nemusí být příjemné, může být nařízená karanténa určitou cestou k zisku většího pocitu přátelství k sobě samotnému, vlídnosti k sobě i zdrojem vlastního sebepoznávání. Doporučuji tedy zamyslet se nejen nad významem karantény pro zamezení šíření škodlivého viru, ale také jako o příležitosti budovat pěkný vztah k sobě samotnému.

Závěrem

Pokud jste se dokázali prokousat tímto textem, až k tomuto místu, upřímně Vám děkuji a doufám, že Vás nastolená témata příliš nevyděsila. Přeji pevné zdraví fyzické i duševní a jasný životní směr.

Martin Lečbych