Zkušenosti z klinicko-psychologické praxe prvního týdne při nouzovém stavu

Od vyhlášení zákazu volného pohybu osob při nouzovém stavu v naší zemi uplynul týden. Byl to bezesporu náročný čas plný nových a nečekaných výzev. Jako klinický psycholog, který se každý den věnuje otázkám duševního zdraví, cítím potřebu shrnout zkušenosti z uplynulého týdne a upozornit na aspekty duševního života, které je podle mého názoru nutné brát na zřetel a zvažovat je jak při zavádění bezpečnostních opatření, tak v běžném civilním životě.

K úzkostným a fobickým poruchám

Jednou z podstatných náplní práce klinického psychologa je psychologická pomoc a psychoterapie u pacientů s úzkostnými poruchami, jedná se například o pacienty s obsedantně-kompulzivní poruchou, agorafobií, sociální fobií, panickou poruchou, pacienty se specifickými druhy fobií. Uplynulý týden nás učí, že úzkostné poruchy značně zesilují, dochází k dekompenzacím již dříve stabilizovaných a kompenzovaných pacientů, množí se frekvence záchvatů panických úzkostí, opatřeními se posiluje strach ze sociálního kontaktu u sociofobických osob, prohlubuje se vyhýbavé chování a tím i roste míra vnitřní tísně při dalším kontaktu s druhým člověkem. U obsedantně-kompulzivních poruch jsou zcela běžné obavy o vlastní zdraví a strach z nákazy, a to i v dobách bez pandemií, natož nyní. Úzkostné poruchy s nutkavými myšlenkami často směřují k obavám o blízké osoby, aby se „něco nestalo“ nejbližším členům rodiny. Není potřeba mít humanitní vzdělání k pochopení, že aktuální situace je přímou potravou pro posílení strachu a úzkosti a fixaci přidružených problémů u úzkostných poruch, tj. zejména zhoršování celkového somatického stavu, poruch spánku, svalových bolestí, vyhýbavého chování vedoucí k sociální izolaci. Konec konců strach i úzkost se dnes objevuje v prožívání mnoha spoluobčanů, kteří bývají obvykle tomuto resistentní.

Z psychologického pohledu je podmínkou veškeré další terapie zajištění základního pocitu bezpečí. Z hlediska psychoterapie se jedná o zachování kontaktu s trpícím člověkem, který má jasné hranice, je přehledný, podpůrný a předvídatelný. Z pohledu profesionálního považuji za důležité podpořit kolegy, aby dokázali i v těchto časech vytvářet pro své klienty „přístav bezpečí“ v maximálně možné míře. Opatření směřující k omezování péče nás vystavují nepříjemným volbám o tom, kdo naše služby potřebuje více a kdo méně, tyto volby nebývají jednoduché a vzájemná kolegiální opora je zde potřebná.

V tomto týdnu lze ocenit, že všechny zdravotní pojišťovny v této zemi umožnily ambulantním specialistům v rámci svých opatření i formy distanční péče pomocí videokonference či telefonu. Jako profesionálové bychom však potřebovali mít určitou jednotu a řád. Při kontaktu s pacientem je nutné věnovat pozornost jeho potížím a nikoliv vlastní nejistotě, jestli mohu daný výkon vykázat či nikoliv. Momentálně máme šest různých systémů distanční formy péče, každá pojišťovna stanovila vlastní pravidla. V praxi by nám pomohlo jejich sjednocení a zejména umožnění vykonávat psychoterapii i pomocí videokonference či telefonu tam, kde jsou zvýšená rizika spojená s nákazou – například u pacientů chronicky nemocných, čekajících na operace, pečujících o seniory, projevujících známky virového onemocnění apod.

Pro zajištění obvyklého ambulantního provozu je přirozeně potřebné mít dostatek ochranných pomůcek, které se přes veškeré deklarace k nám nedostávají. Pověřené osoby na ustanovených krizových linkách budí dojmem zoufalství a nejistoty. Místo prázdných slibů státu raději oceníme i nepříjemnou pravdu, abychom se mohli na situaci přiměřeně adaptovat a péči zajistit. Z pohledu civilního lze doporučit zájem o spoluobčany, kteří trpí úzkostnými poruchami, zachování vzájemného kontaktu aspoň telefonicky či elektronickou cestou, emoční podpora, uklidnění, rozveselení, sdílení humoru a zpráv obsahujícím naději.

K agresivním projevům, vzteku a násilí

Společenská omezení, která nyní zažíváme, jsou spojena s četnými frustracemi. Jako psychologové definujeme frustraci jako stav, kdy nemůžeme uspokojit určité potřeby. Instinktivní reakcí je mobilizace energie, která slouží k zajištění této potřeby nebo nalezení určitého náhradního uspokojení této potřeby. Jednou z cest k mobilizaci energie je i emoce vzteku. Vztek, je-li dobře zpracován a využit, dává sílu bojovat s překážkami, či alespoň umožní zmírnit dopady frustrace svou transformací ve štiplavý humor, ironii, sarkasmus, běžné zanadávání.

Se vzrůstající mírou omezení však rostou frekvence frustrací, vztek je náročnější a náročnější zpracovávat, jako jedna z nejsilnějších lidských emocí vyčerpává síly organismu a jeho vybití v explicitně agresivním projevu se stává čím dál více pravděpodobnější. Jedna ze starých psychologických teorií hodnotila právě frustraci jako jednu z hlavních příčin agresivního chování. V klinické praxi jsme již začali pozorovat násilné fantazie mnoha lidí, kteří byli frustrovaní daleko před tím, než začala pandemie. Okolnosti spojené s omezením pracovního života, omezením v podnikání, cestování, kontaktu s blízkými, hledáním partnera pro život a podobně, jen přilívají olej do ohně dopadů frustrace. Frustrovaný člověk, jehož psychické potřeby jsou dlouhodobě zanedbány, je jako odjištěná zbraň v rukou malého dítěte. Je podrážděný, vznětlivý, reaguje senzitivně na nejmenší podnět. Vztek nesměřuje již k překonání překážky, ale k sebezáchově, „aby mi dali všichni pokoj“.

Z psychologického pohledu je tak nanejvýš důležité zbytečně neprodlužovat restriktivní opatření, poskytovat jasné a čitelné informace, aby bylo možné se připravit na okolnosti, přemýšlet nad formami náhradního uspokojení potřeb, ulevit od frustrace, podpořit osoby, které jsou ochotny nabídnout svou pomoc v hlídání dětí, školní přípravě dětí, šití roušek pro zdravotníky, roznášet jídlo potřebným, pečovat o nemohoucí, zajímat se o osamělé, opuštěné. Především však apelovat i na zajištění osobního bezpečí, naplnění vlastních potřeb a nedopustit postoje sebeobětování za každou cenu, které by pouze zvýšily počet padlých.

Kriticky je nutné vnímat všechna opatření, byť jsou jakkoliv míněna v duchu bezpečí, která rozdělují společnost. Učebnice sociální psychologie jsou plné experimentů, které demonstrují, že rozdělení osob na ty, které „mohou“ a ty, které „nemohou“ vedou ke zneužívání moci, násilnému chování, krutému zacházení, zkrátka agresi v mnoha podobách. Skutečnost, že stát určí například otevírací dobu obchodů pro seniory, může na první pohled působit jako dobrý nápad k ochraně zdraví seniorů, ale ze sociálně-psychologického pohledu se jedná o vyslovený hazard, jehož stinnou stránkou je právě riziko agrese vůči seniorům ze strany frustrovaných osob. Mediální zprávy na toto téma se již objevují a i v ordinaci se setkáváme se starými lidmi, kteří se trápí nad nenávistnými a vyčítavými pohledy, jen proto, že si spolu sesedli na lavičce. Rázem se dostávají do pozice lidí, „kvůli kterým nechodíme do práce a oni si vysedávají venku, jakoby se nic nedělo“. Mnozí se netají svěřit, že zůstat osamocený v prázdném domě či bytě znamená už vlastně sociálně zemřít. Raději žít s rizikem, ale žít, než zůstat živý v izolované kryptě. Výhodnější zde může být jít cestou doporučení a podpory ohleduplnosti, než striktními nařízeními. Chránit někoho za každou cenu a proti jeho vůli není aktem milosrdenství. Ochrana druhých za cenu násilí nevytvoří smír.

K problémům života, jaký je

Závěrečnou část textu chci věnovat problémům, které se začínají v péči o duševní zdraví vynořovat a jistě budou vznikat požadavky na podporu všeho druhu. Běžná psychologická praxe se přirozeně dotýká zvládání utrpení, které přináší každý lidský život. První týden zákazu volného pohybu osob nám přináší první zkušenosti, jak je běžný a podpůrný sociální kontakt klíčový pro truchlící. Život se s koronavirem nezastavil, dále jsou umírající, oběti nehod, neštěstí, osoby, které po nich truchlí. Psychologická pomoc truchlícím je především o sociální podpoře, podpůrné síti, sdílení, společném vzpomínání. Zejména v pohraničních oblastech, kde se mísí rodiny z obou krajin je při zavření hranic toto obtížné. Proces truchlení se komplikuje a přijímání ztráty prodlužuje. Od komplikovaného truchlení bývá k složité léčbě deprese pouze malý kousek. Zájem o pozůstalé a jejich život by nyní neměl zůstat opomenut.

Ztráty vztahů nepředstavuje jen smrt. Nadále se lidé rozvádějí, rozcházejí, zůstávají následně osamělí. Osoby po rozchodech nyní více než před tím začínají vyhledávat psychologickou pomoc, neboť se pro opatření vystupňuje pocit osamocení, ztráty podpory, objevují se pochybnosti o vlastním rozhodnutí. O to náročnější je nyní zvládání problémů domácího násilí, vykazování násilných osob. Z mého pohledu je klíčové, aby poradny pro rodinu a mezilidské vztahy nerezignovaly na svou roli a dokázaly zprostředkovat aspoň telefonickou pomoc, pokud setrvají v obavách z osobního kontaktu.

Osoby s chronickým onemocněním či jakýmkoliv smyslovým či tělesným postižením se nyní mohou dostávat do velmi nepříjemných situací. Pro odklánění termínů vyšetření, operací, oddálení kompenzačních pomůcek pro osoby s pohybovým postižením či na vozíčku bude nyní sousedská pomoc a všímavost ostatních klíčová.

Na rodiče jsou přeneseny výukové povinnosti školních dětí. Pokud přitom chodí dále do práce či pečují dále o předškolní děti, či více školáků, stává se jejich situace extrémně vyčerpávající. Citlivost rodiny k pohlídání malých dětí, vystřídání se v péči o děti, zajištění odpočinku členům rodiny je pro průchod touto krizí více než důležitá. Nejedna maminka si již v ordinaci posteskla, že by měly být pak otevřeny léčebny pro matky s více dětmi.

Pracovníci záchranných složek a pomáhajících profesí již referují o přetížení, nedostatku ochranných pomůcek, silného pocitu nejistoty. Někteří nebyli už několik dní doma. Aby mohli pracovat a bezpečně pomáhat druhým, je nutné v prvé řadě zajistit jejich vlastní pocit bezpečí. Stabilní rodinné zázemí a praktická pomoc bude pro jejich psychickou integritu v dalších týdnech nyní více než důležitá.

Na závěr

Projít úspěšně krizí znamená objevit v ní smysl. Přeji všem, aby svůj smysl dokázali a nepřestávali hledat. Utrpení, které je smysluplné lze snášet. Utrpení beze smyslu je jen čirou beznadějí. Není radno si nyní připomínat, co vše člověk nemůže dělat, ale spíše se soustředit na to, co dělat lze, jaké příležitosti se nyní otevírají. Koneckonců, kdy jindy se můžeme naučit šít dobře roušky, když ne právě teď?

Pevné zdraví fyzické i duševní, Martin Lečbych