Archiv autora: Martin Lečbych

Druhý týden nouzového stavu očima psychologa

Přátelé, kolegové, spoluobčané, děkuji za podpůrné a milé komentáře k předchozímu textu, ať již na sociálních sítích, mailem či osobně. Jsou důvodem, proč jsem se rozhodl napsat pokračování a vybrat k zamyšlení témata, která mi připadají z pohledu našeho oboru důležitá.

Krajem zapomenutá psychologie

Podobně jako další kolegové v regionu jsem se i já v mrazivém nedělním ránu vypravil k odběrnému místu pro ochranné pomůcky, které k nám čerstvě dorazily. Po necelé hodině strávené čekáním ve frontě venku, pod dohledem strážníků městské policie řádně vybavené zdravotnickými respirátory, jsem se i já dostal k výdejnímu místu ochranných pomůcek. Má naděje na doplnění aspoň základních roušek se však rozplývá ve slovech „nejste na seznamu, nemůžeme Vám nic vydat…“. Marné je vysvětlování, že klinická psychologie patří také mezi zdravotní obory, že naše sdružení ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví organizuje krizovou pomoc, že jsme také v první linii pomoci potřebným lidem, že sebou přináším všechny požadované dokumenty, které byly požadovány. Seznam je seznam a tam kliničtí psychologové našeho kraje nejsou, „…a basta, další“. O kousek dál v kraji Olomouckém kolegové ochranné pomůcky bez problémů dostávají, v jiných krajích opět nikoliv. Někde na nás pamatují, jinde ne.

Odcházím přilehlým parčíkem a vybavuje se mi vzpomínka na dobu, kdy jsem pomáhal doc. Vladimíru Řehanovi vytvářet v naší zemi první vzdělávací program Psycholog ve zdravotnictví, kterým získávali již čerství absolventi psychologie status zdravotnického pracovníka. Řešila se tehdy situace spojená se změnami zákona o zdravotních službách. Psychologové před atestací neměli do té doby tabulková místa. Zaměstnáni byli obvykle jako „jiný odborný pracovník“, či „různý“ pomocný personál, někdy jako sanitáři, někteří se mohou ve svém profesním životopise i pochlubit tabulkovým místem na pozici uklizečky. Ředitelé nemocnic zkrátka mnohdy nevěděli, „kam s nimi“. Vzpomínám, jak jsem seděl zavalen papíry a nadával nad tím vším legislativním nepořádkem. Vladimír se na mě podíval s laskavým úsměvem a nezbytným doutníkem v ruce pronesl: „kdysi jsem se nad tím taky tak rozčiloval, ale vybral sis, že budeš klinický psycholog, tak si musíš na ústrky všeho druhu zvyknout“. Když jsem nad tím později přemýšlel, uvědomil jsem si, že generace našich učitelů, vyrůstala v dobách, kdy byla psychologie „buržoázní pavědou“, o řadě psychologických témat bylo zakázáno mluvit a vyučovat je, klinická psychologie byla v plenkách. Porevolučně rehabilitovaní učitelé byli převážně teoretického zaměření, protože praktikovat oficiálně nemohli. Psychologii studovali „samizdatně“. Poválečná generace byla vychována v tom, že „skončit“ u psychologa či psychiatra je ostuda, člověk, který takové služby navštíví je „blázen“. Psycholog byl nezřídka vnímán jako podivín a šarlatán (mediální výstupy některých kolegů pravda mnohdy změnu vnímání neulehčují). Dodnes je ten postoj u starší generace přítomný a mnoho přijde se studem, že nakonec „byli odesláni až sem“. Vstřícnost najdeme pravděpodobněji u mladších ročníků. Koneckonců dnešní děti se mohou potkávat už se školními psychology a zjistit, že kontakt s psychologem pro ně nemusí nutně znamenat těžké společenské stigma a jednosměrnou jízdenku do sociální izolace. Přijmou pak ochotněji pomoc psychologa i ve zdravotnictví. Kolegové psychiatři jsou na tom stran předsudků patrně stále o něco hůře, neboť větu „k vám zajdu, ale k psychiatrovi už ne“, člověk v praxi slyší stále příliš často, než by bylo optimální.

Změny společenského vnímání naší profese probíhají holt pomalu. Pozice našeho oboru na okraji zájmu zdravotnictví však stále přetrvává tak nějak v souladu s odkazem popisované doby. Co jsme to taky za doktory, když nepíšeme léky a do lidí neřežeme nožem, že? Před pár týdny jsem vyplňoval pravidelnou statistiku ÚZIS (pro neznalé: Ústav zdravotnických informací a statistiky), po letech praxe již dostatečně adaptovaný na ústrky, jsem se bez průtahů zařadil do kategorie „ostatní“. Skutečnost, že o našem oboru „klinická psychologie“ se žádná podrobná oficiální statistika nevede (jak například v psychiatrii), stát a veřejnost o nás nemá žádná věrohodná data, mne už udivovat dávno přestalo. Bývá však výzvou lidem opakovaně trpělivě vysvětlovat, proč jsou klinickými psychology z kapacitních důvodů odmítnuti, nebo proč čekají na vyšetření přes půl roku, proč je nás tak málo, proč ubývá zájemců o obor z řad absolventů. Inu, ne každý si chce dnes „zvykat na ústrky“, ne každý je ochoten studovat dalších pět let po vysoké škole, celoživotně se vzdělávat a skládat atesty. Snadnější cestou je dostatečně sebevědomě deklarovat pohrdavé postoje k psychologické diagnostice i psychopatologii, distancovat se od „západní“ medicíny a po absolvování psychoterapeutického výcviku (paradoxně určeného pro zdravotnictví) se prohlásit za odborníka na duševní zdraví, bez jakýchkoliv hranic (ale i systémových frustrací…).

Naše „ostatní“ pozice ve zdravotnickém systému se projeví právě v krizových časech, kdy se stanovují rychlá opatření. Chybíme v patřičných kolonkách, nejsme ve statistických systémech viditelní. Co nemá úředník na papíře, neexistuje. Pro naši budoucnost bude nutné to řešit a bojovat za pevné místo klinické psychologie ve zdravotnické legislativě. Pro naši současnou praxi v nouzovém režimu bychom více než ocenili jasné informace a transparentní pravidla. Samozřejmě, že jsou potřebnější odbornosti a přednost musí dostat záchranáři, lékaři ORL, zubní lékaři, praktičtí lékaři a další. Vědomí, že i v našem kraji se dostaneme také na řadu, nám však stále chybí. Zatím dostáváme optimistickou oficiální zprávu, že potřební zdravotní pracovníci již podporu dostali a nyní jsou na řadě sociální služby. Díváme se na fotky politiků u dalších beden materiálu pro sociální služby, ale stále nic nemáme a mezi sociální služby už nepatříme vůbec. Oficiální dopisy zůstávají po celý týden bez odpovědí. Není třeba se hroutit či rozčilovat, koneckonců jsme klinici zocelení opakovanými ústrky, k situaci navrhuji přistoupit s pokorou a vědomím, že nás život učí starat se sám o sebe a mít oporu především ve vlastní duši.

O čem se mlčí… aneb k otázkám existenciální úzkosti

               Doporučení pro zvládání krizového stavu se množí a jsou potřebná. Skvěle je pro veřejnost i lékaře zpracovali kolegové Dr. Adam Suchý a doc. Miroslav Světlák. Podobně jako v případě elektronické dálniční známky zadarmo a mnohem rychleji, než státem organizované skupiny odborníků. Vztahují se hlavně ke zvládání akutní úzkosti, paniky a tísně, která je společensky sdílená.

Moje pojednání se nyní bude soustředit na témata poněkud temnější. V klinické praxi i běžném životě se dotýkáme mnohem hlubších a trvalejších zdrojů lidského strachu. Je hned několik existenciálních strachů, které provází celý náš život a před kterými jednak instinktivně zavíráme oči, a jednak se je procesem (který nazýváme socializace) učíme mít nadále pevně zavřené. Právě v těchto dnech vyplývají na povrch s větší naléhavostí. Jedná se o strachy, před kterými se nelze nikam ukrýt, neboť se dotýkají základní podstaty lidské existence. Východiskem bývá se s nimi seznámit bez zaujatostí, přijmout je jako součást vlastní přirozenosti, učit se tolerovat tíseň, kterou sebou mohou nést a integrovat ji do běžného chodu života. Čím více se jedinec brání jejich dopadům a zavírá před nimi oči, tím silnější bývá jeho sebeklam, iluze „bezbolestného“ života, workoholismus, perfekcionismus, neúspěšná honba za štěstím a ambicemi, tím více je v riziku jeho duševní integrita, pokud se v jeho životě navzdory jeho očekávání vynoří.

               V prvé řadě se jedná o strach ze smrti, vůči kterému stojí sebezáchovný pud a vůle k životu. Společenskou tendencí bývá smrt tabuizovat, odsunovat mimo pozornost, vytvářet představy o posmrtném životě či jiné transformaci lidské existence. Opatření chránící životy druhých mají také kořeny ve strachu ze smrti. Čím radikálnější, tím větší strach ze smrti se skrývá v pozadí. Připuštění vlastní smrtelnosti však není naším nepřítelem. Smrtelnost je tanečním partnerem Smysluplnosti. Bez smrti by neměl lidský život ani základní hranice, ani smysl. Otázky jak naložit s vymezeným časem, co je důležitější, přednější, co po sobě zanecháme a jak se s životními úkoly vypořádáme, by pak postrádaly jakéhokoliv významu. Položit si otázku, co bychom dnes dělali jinak, kdybychom měli jen dva dny života před sebou, umožní jasné uvědomění důležitých bodů v životě, rozlišit podstatné od nepodstatného, opustit mnohé iluze, za kterými se má tendenci hnát člověk přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti. Smrtelnost nás také učí žít v přítomnosti. Využít současný čas, jak je potřeba, věnovat se tomu, co má význam nyní, tady a teď. Velmi intenzivně vnímám bolest mnoha lidí, kteří v těchto dnech přichází s pláčem nad změnami, které pro jejich život krize představuje. Zpočátku slzy patří například ztrátě výdělku či pádům akciových trhů (podle sociálního statusu), ztrátě výhledu na úspěšné podnikání, bohatství, cestování, všeho co měli v plánu v nadcházejících dnech. Pokud se svými slzami a emocemi zůstanou, často se s trochou podpory protrpí k vědomí, že život, který jsou zvyklý zažívat, se odehrává ve fiktivní budoucnosti. Žijí život člověka, který se na život připravuje a který jej plánuje, ale ne toho, kdo jej nyní žije. Celoživotně jsou zvyklí plánovat jak v budoucnu žít a jak si jednou konečně užít. Žijí v budoucnosti, která popírá živelnost přírody i možnost smrti. Krize se stává výzvou přijmout svou křehkost, smrtelnost a z ní plynoucí život v přítomnosti a pevném osobním smyslu existence. V tom je, třeba i trochu strašidelný, přesto cenný poklad.

               Další, neméně naléhavý zdroj existenciální tísně, představuje strach ze samoty.  Jedno ze zásadních napětí naší existence vyplývá ze skutečnosti, že jsme jak společenským živočišným druhem, který nezbytně potřebuje ostatní zástupce svého druhu k přežití, tak je každý z nás obdařen jedinečným reflektujícím vědomím, vlastní originální myslí. V naší mysli jsme vždy sami. Nikdo nevidí svět našima očima, nikdo necítí naše vlastní emoce, nikdo nedokáže nahlídnout niterné myšlenky. Pokud se ve vlastní mysli sami nedokážeme vyznat, přepadne nás velmi silný pocit ohrožení. Voláme pak na pomoc druhého „aby nám pomohl se v sobě vyznat“. Pokud máme v životě smůlu, najdeme pak někoho, kdo nám tvrdí, že to dokáže. O „odborníky“ na životy druhých nemáme nouzi. Připouštět plně samotu vlastní existence může působit na první pohled děsivě. Koneckonců pro zahnání pocitů spojených se samotou používají lidé všemožné rituály pravidelných setkávání, srazů, výročí, rozvíjí pestré sociální sítě, sdílí spolu fotky svých snídaní, dovolených, lpí na zpětné vazbě a potvrzení patrnosti své existence v očích druhých. Sociální přehlížení a opomíjení je pro mnohé až fyzicky bolestivou záležitostí. Podobně jako smrtelnost však ani samota není opravdovým nepřítelem, ale daností života jaký je. Pouze pokud člověk dokáže setrvat sám se sebou, může objevit skutečně vlastní pohled na život, uvědomovat si své vlastní potřeby, vnímat své vlastní osobní cíle, opustit nápodobu ostatních a hledat cestu k rozvinutí své vlastní jedinečnosti. Přijetí samoty je také cestou k samostatnosti a zodpovědnosti za svůj vlastní život. Zisku vědomí, že člověk je sobě stejně zodpovědný za své konání i za své nekonání. I když to nemusí být příjemné, může být nařízená karanténa určitou cestou k zisku většího pocitu přátelství k sobě samotnému, vlídnosti k sobě i zdrojem vlastního sebepoznávání. Doporučuji tedy zamyslet se nejen nad významem karantény pro zamezení šíření škodlivého viru, ale také jako o příležitosti budovat pěkný vztah k sobě samotnému.

Závěrem

Pokud jste se dokázali prokousat tímto textem, až k tomuto místu, upřímně Vám děkuji a doufám, že Vás nastolená témata příliš nevyděsila. Přeji pevné zdraví fyzické i duševní a jasný životní směr.

Martin Lečbych

Zkušenosti z klinicko-psychologické praxe prvního týdne při nouzovém stavu

Od vyhlášení zákazu volného pohybu osob při nouzovém stavu v naší zemi uplynul týden. Byl to bezesporu náročný čas plný nových a nečekaných výzev. Jako klinický psycholog, který se každý den věnuje otázkám duševního zdraví, cítím potřebu shrnout zkušenosti z uplynulého týdne a upozornit na aspekty duševního života, které je podle mého názoru nutné brát na zřetel a zvažovat je jak při zavádění bezpečnostních opatření, tak v běžném civilním životě.

K úzkostným a fobickým poruchám

Jednou z podstatných náplní práce klinického psychologa je psychologická pomoc a psychoterapie u pacientů s úzkostnými poruchami, jedná se například o pacienty s obsedantně-kompulzivní poruchou, agorafobií, sociální fobií, panickou poruchou, pacienty se specifickými druhy fobií. Uplynulý týden nás učí, že úzkostné poruchy značně zesilují, dochází k dekompenzacím již dříve stabilizovaných a kompenzovaných pacientů, množí se frekvence záchvatů panických úzkostí, opatřeními se posiluje strach ze sociálního kontaktu u sociofobických osob, prohlubuje se vyhýbavé chování a tím i roste míra vnitřní tísně při dalším kontaktu s druhým člověkem. U obsedantně-kompulzivních poruch jsou zcela běžné obavy o vlastní zdraví a strach z nákazy, a to i v dobách bez pandemií, natož nyní. Úzkostné poruchy s nutkavými myšlenkami často směřují k obavám o blízké osoby, aby se „něco nestalo“ nejbližším členům rodiny. Není potřeba mít humanitní vzdělání k pochopení, že aktuální situace je přímou potravou pro posílení strachu a úzkosti a fixaci přidružených problémů u úzkostných poruch, tj. zejména zhoršování celkového somatického stavu, poruch spánku, svalových bolestí, vyhýbavého chování vedoucí k sociální izolaci. Konec konců strach i úzkost se dnes objevuje v prožívání mnoha spoluobčanů, kteří bývají obvykle tomuto resistentní.

Z psychologického pohledu je podmínkou veškeré další terapie zajištění základního pocitu bezpečí. Z hlediska psychoterapie se jedná o zachování kontaktu s trpícím člověkem, který má jasné hranice, je přehledný, podpůrný a předvídatelný. Z pohledu profesionálního považuji za důležité podpořit kolegy, aby dokázali i v těchto časech vytvářet pro své klienty „přístav bezpečí“ v maximálně možné míře. Opatření směřující k omezování péče nás vystavují nepříjemným volbám o tom, kdo naše služby potřebuje více a kdo méně, tyto volby nebývají jednoduché a vzájemná kolegiální opora je zde potřebná.

V tomto týdnu lze ocenit, že všechny zdravotní pojišťovny v této zemi umožnily ambulantním specialistům v rámci svých opatření i formy distanční péče pomocí videokonference či telefonu. Jako profesionálové bychom však potřebovali mít určitou jednotu a řád. Při kontaktu s pacientem je nutné věnovat pozornost jeho potížím a nikoliv vlastní nejistotě, jestli mohu daný výkon vykázat či nikoliv. Momentálně máme šest různých systémů distanční formy péče, každá pojišťovna stanovila vlastní pravidla. V praxi by nám pomohlo jejich sjednocení a zejména umožnění vykonávat psychoterapii i pomocí videokonference či telefonu tam, kde jsou zvýšená rizika spojená s nákazou – například u pacientů chronicky nemocných, čekajících na operace, pečujících o seniory, projevujících známky virového onemocnění apod.

Pro zajištění obvyklého ambulantního provozu je přirozeně potřebné mít dostatek ochranných pomůcek, které se přes veškeré deklarace k nám nedostávají. Pověřené osoby na ustanovených krizových linkách budí dojmem zoufalství a nejistoty. Místo prázdných slibů státu raději oceníme i nepříjemnou pravdu, abychom se mohli na situaci přiměřeně adaptovat a péči zajistit. Z pohledu civilního lze doporučit zájem o spoluobčany, kteří trpí úzkostnými poruchami, zachování vzájemného kontaktu aspoň telefonicky či elektronickou cestou, emoční podpora, uklidnění, rozveselení, sdílení humoru a zpráv obsahujícím naději.

K agresivním projevům, vzteku a násilí

Společenská omezení, která nyní zažíváme, jsou spojena s četnými frustracemi. Jako psychologové definujeme frustraci jako stav, kdy nemůžeme uspokojit určité potřeby. Instinktivní reakcí je mobilizace energie, která slouží k zajištění této potřeby nebo nalezení určitého náhradního uspokojení této potřeby. Jednou z cest k mobilizaci energie je i emoce vzteku. Vztek, je-li dobře zpracován a využit, dává sílu bojovat s překážkami, či alespoň umožní zmírnit dopady frustrace svou transformací ve štiplavý humor, ironii, sarkasmus, běžné zanadávání.

Se vzrůstající mírou omezení však rostou frekvence frustrací, vztek je náročnější a náročnější zpracovávat, jako jedna z nejsilnějších lidských emocí vyčerpává síly organismu a jeho vybití v explicitně agresivním projevu se stává čím dál více pravděpodobnější. Jedna ze starých psychologických teorií hodnotila právě frustraci jako jednu z hlavních příčin agresivního chování. V klinické praxi jsme již začali pozorovat násilné fantazie mnoha lidí, kteří byli frustrovaní daleko před tím, než začala pandemie. Okolnosti spojené s omezením pracovního života, omezením v podnikání, cestování, kontaktu s blízkými, hledáním partnera pro život a podobně, jen přilívají olej do ohně dopadů frustrace. Frustrovaný člověk, jehož psychické potřeby jsou dlouhodobě zanedbány, je jako odjištěná zbraň v rukou malého dítěte. Je podrážděný, vznětlivý, reaguje senzitivně na nejmenší podnět. Vztek nesměřuje již k překonání překážky, ale k sebezáchově, „aby mi dali všichni pokoj“.

Z psychologického pohledu je tak nanejvýš důležité zbytečně neprodlužovat restriktivní opatření, poskytovat jasné a čitelné informace, aby bylo možné se připravit na okolnosti, přemýšlet nad formami náhradního uspokojení potřeb, ulevit od frustrace, podpořit osoby, které jsou ochotny nabídnout svou pomoc v hlídání dětí, školní přípravě dětí, šití roušek pro zdravotníky, roznášet jídlo potřebným, pečovat o nemohoucí, zajímat se o osamělé, opuštěné. Především však apelovat i na zajištění osobního bezpečí, naplnění vlastních potřeb a nedopustit postoje sebeobětování za každou cenu, které by pouze zvýšily počet padlých.

Kriticky je nutné vnímat všechna opatření, byť jsou jakkoliv míněna v duchu bezpečí, která rozdělují společnost. Učebnice sociální psychologie jsou plné experimentů, které demonstrují, že rozdělení osob na ty, které „mohou“ a ty, které „nemohou“ vedou ke zneužívání moci, násilnému chování, krutému zacházení, zkrátka agresi v mnoha podobách. Skutečnost, že stát určí například otevírací dobu obchodů pro seniory, může na první pohled působit jako dobrý nápad k ochraně zdraví seniorů, ale ze sociálně-psychologického pohledu se jedná o vyslovený hazard, jehož stinnou stránkou je právě riziko agrese vůči seniorům ze strany frustrovaných osob. Mediální zprávy na toto téma se již objevují a i v ordinaci se setkáváme se starými lidmi, kteří se trápí nad nenávistnými a vyčítavými pohledy, jen proto, že si spolu sesedli na lavičce. Rázem se dostávají do pozice lidí, „kvůli kterým nechodíme do práce a oni si vysedávají venku, jakoby se nic nedělo“. Mnozí se netají svěřit, že zůstat osamocený v prázdném domě či bytě znamená už vlastně sociálně zemřít. Raději žít s rizikem, ale žít, než zůstat živý v izolované kryptě. Výhodnější zde může být jít cestou doporučení a podpory ohleduplnosti, než striktními nařízeními. Chránit někoho za každou cenu a proti jeho vůli není aktem milosrdenství. Ochrana druhých za cenu násilí nevytvoří smír.

K problémům života, jaký je

Závěrečnou část textu chci věnovat problémům, které se začínají v péči o duševní zdraví vynořovat a jistě budou vznikat požadavky na podporu všeho druhu. Běžná psychologická praxe se přirozeně dotýká zvládání utrpení, které přináší každý lidský život. První týden zákazu volného pohybu osob nám přináší první zkušenosti, jak je běžný a podpůrný sociální kontakt klíčový pro truchlící. Život se s koronavirem nezastavil, dále jsou umírající, oběti nehod, neštěstí, osoby, které po nich truchlí. Psychologická pomoc truchlícím je především o sociální podpoře, podpůrné síti, sdílení, společném vzpomínání. Zejména v pohraničních oblastech, kde se mísí rodiny z obou krajin je při zavření hranic toto obtížné. Proces truchlení se komplikuje a přijímání ztráty prodlužuje. Od komplikovaného truchlení bývá k složité léčbě deprese pouze malý kousek. Zájem o pozůstalé a jejich život by nyní neměl zůstat opomenut.

Ztráty vztahů nepředstavuje jen smrt. Nadále se lidé rozvádějí, rozcházejí, zůstávají následně osamělí. Osoby po rozchodech nyní více než před tím začínají vyhledávat psychologickou pomoc, neboť se pro opatření vystupňuje pocit osamocení, ztráty podpory, objevují se pochybnosti o vlastním rozhodnutí. O to náročnější je nyní zvládání problémů domácího násilí, vykazování násilných osob. Z mého pohledu je klíčové, aby poradny pro rodinu a mezilidské vztahy nerezignovaly na svou roli a dokázaly zprostředkovat aspoň telefonickou pomoc, pokud setrvají v obavách z osobního kontaktu.

Osoby s chronickým onemocněním či jakýmkoliv smyslovým či tělesným postižením se nyní mohou dostávat do velmi nepříjemných situací. Pro odklánění termínů vyšetření, operací, oddálení kompenzačních pomůcek pro osoby s pohybovým postižením či na vozíčku bude nyní sousedská pomoc a všímavost ostatních klíčová.

Na rodiče jsou přeneseny výukové povinnosti školních dětí. Pokud přitom chodí dále do práce či pečují dále o předškolní děti, či více školáků, stává se jejich situace extrémně vyčerpávající. Citlivost rodiny k pohlídání malých dětí, vystřídání se v péči o děti, zajištění odpočinku členům rodiny je pro průchod touto krizí více než důležitá. Nejedna maminka si již v ordinaci posteskla, že by měly být pak otevřeny léčebny pro matky s více dětmi.

Pracovníci záchranných složek a pomáhajících profesí již referují o přetížení, nedostatku ochranných pomůcek, silného pocitu nejistoty. Někteří nebyli už několik dní doma. Aby mohli pracovat a bezpečně pomáhat druhým, je nutné v prvé řadě zajistit jejich vlastní pocit bezpečí. Stabilní rodinné zázemí a praktická pomoc bude pro jejich psychickou integritu v dalších týdnech nyní více než důležitá.

Na závěr

Projít úspěšně krizí znamená objevit v ní smysl. Přeji všem, aby svůj smysl dokázali a nepřestávali hledat. Utrpení, které je smysluplné lze snášet. Utrpení beze smyslu je jen čirou beznadějí. Není radno si nyní připomínat, co vše člověk nemůže dělat, ale spíše se soustředit na to, co dělat lze, jaké příležitosti se nyní otevírají. Koneckonců, kdy jindy se můžeme naučit šít dobře roušky, když ne právě teď?

Pevné zdraví fyzické i duševní, Martin Lečbych

Therapeutic Assessment aneb jak terapeuticky využít psychologické vyšetření

Co je Therapeutic Assessment?

Anglický pojem  Therapeutic Assessment (zkr. TA) lze volně přeložit jako terapeutická diagnostika či jako terapeutické posouzení. Jedná se o částečně strukturovanou metodu, která je založená na kolaborativním (tj. spolupracujícím) přístupu v psychoterapii i diagnostice. Byla vytvořena k tomu, aby klientům umožňovala dosáhnout nového vhledu do otázek jejich života a zároveň je posílila ve schopnostech provést důležité změny v jejich životě. Psychodiagnostické metody jsou zde vybírány a interpretovány s terapeutickým záměrem a s ohledem na potřeby klienta. Pokračování textu Therapeutic Assessment aneb jak terapeuticky využít psychologické vyšetření

Nejčastější formy sebepoškozování v klinické praxi

Tento příspěvek neaspiruje na výčet všech forem sebepoškozování, budu se snažit pouze poukázat na případy, které se vyskytují s nejvyšší frekvencí v ambulantní praxi a pokusím se i upozornit na rizika jednotlivých forem a orientační návrh intervence. Pokračování textu Nejčastější formy sebepoškozování v klinické praxi

Asertivita? Co se pod tím skrývá?

Asertivita je především forma životního postoje. Při tomto postoji člověk přijímá rozhodování sám za sebe a je připraven nést za své činy zodpovědnost. Je připraven otevřeně vyjádřit své potřeby, jasně a srozumitelně o nich komunikovat s okolím a zároveň respektovat potřeby druhých osob. Pokračování textu Asertivita? Co se pod tím skrývá?

Co je mírná kognitivní porucha a proč je její včasná diagnostika důležitá?

Prodlužování průměrné délky života se v populaci projevuje také vzrůstáním počtu pacientů se syndromem demence. Jednou z nejčetnějších forem demence je demence při Alzheimerově chorobě. Pokračování textu Co je mírná kognitivní porucha a proč je její včasná diagnostika důležitá?

Jak může být klinická psychologie a psychoterapie užitečná v oblasti neurologie?

Mezi klinickou psychologií a neurologií je těsný vztah. Koneckonců jeden ze zakladatelů psychoterapie Sigmund Freud byl svým původním praktickým zaměřením neurolog. Neurologie byla v jeho době převážně orientována na diagnostiku. Pokračování textu Jak může být klinická psychologie a psychoterapie užitečná v oblasti neurologie?

Klinická psychologie a psychiatrie, jaký je v tom rozdíl?

Klinická psychologie a psychiatrie jsou dvě profese, které spojuje cíl léčit duševní poruchy a věnovat se pacientům s psychickými obtížemi. Odborníci těchto profesí spolu obvykle dobře spolupracují a z jejich spolupráce mohou jejich klienti významně těžit.

Pokračování textu Klinická psychologie a psychiatrie, jaký je v tom rozdíl?