Prodlužování průměrné délky života se v populaci projevuje také vzrůstáním počtu pacientů se syndromem demence. Jednou z nejčetnějších forem demence je demence při Alzheimerově chorobě. Definitivní potvrzení této diagnózy je však možné až při patologicko-anatomickém posouzení mozku po smrti pacienta a to sledováním specifických změn na mozkové kůře. Do této doby jsou v praxi uplatňována diagnostická kritéria, která mají s touto verifikací vysokou míru shody, ale nelze je pokládat za neomylné. Bohužel přesnost těchto kritérií se zvyšuje s postupujícím průběhem nemoci a rozvíjením specifického klinického obrazu odpovídajícího demenci při Alzheimerově chorobě. V pokročilém stádiu demence již bohužel nejsou léčebné intervence dostatečně efektivní, neboť mozek je již značně zasažen patologickými změnami. Čím dříve je možné léčbu pacienta zahájit, tím větší je naděje na zpomalení patologických změn mozku a tím pádem dojde k prodloužení délky produktivního života pacienta, prodloužení doby jeho samostatnosti a důstojného stárnutí v přirozeném prostředí.
Právě požadavek na včasnou diagnostiku demencí a zachycení již jejich prodromálních (počátečních) znaků vedl k vytvoření diagnostické jednotky mírná kognitivní porucha (tzv. MCI – mild cognitive impairment). Pro stanovení této diagnózy je nutné podrobné neuropsychologické vyšetření, neboť běžně dostupné screeningové testy pro syndrom demence nemají dostatečnou citlivost k počátečním změnám paměti a pozornosti a zachycují obvykle již rozvinutý syndrom demence v době, kdy je mozek již značně zasažen. Rizikoví jsou paradoxně lidé s vyšším vzděláním a intelektovým nadáním, neboť i přes poměrně pokročilý proces demence stále zvládají screeningové testy kvůli dobře zautomatizovaným dovednostem. Déle si také uchovávají samostatnost a příznaky nemusí být pro okolí nápadné. Neuropsychologické testy umožňují zohlednit pacientovo vzdělání, odhadnout premorbidní intelekt a porovnat jeho aktuální výkony s těmito proměnnými. I přes to, že jeho výkony tedy mohou být z hlediska populační normy průměrné, může se v individuálním případě jednat o počátek patologického procesu, neboť by měl pacient vzhledem ke své premorbidní výkonnosti podávat vyšší výkony, než aktuálně podává.
Mírná kognitivní porucha představuje do určité míry přechodný stav mezi změnami danými běžným stárnutím a rozvojem syndromu demence. Pro diagnostiku je důležité, že pacient již určitým subjektivním způsobem prožívá pokles paměťových, pozornostních nebo jiných kognitivních funkcí, zároveň je tento pokles objektivně ověřený neuropsychologickými testy při zohlednění věku a vzdělání (neodpovídá tedy běžnému stárnutí). Samostatnost a schopnost naplnění běžných denních aktivit je zachována a pacient tak dosud nesplňuje závažnější kritéria pro syndrom demence.
Pokud je diagnóza mírné kognitivní poruchy (MCI) stanovena, mělo by dojít k její přesnější specifikaci. Rozeznáváme především amnestickou MCI (s poruchou paměti, tzv. a-MCI) a neamnestickou MCI (bez poruchy paměti tzv. n-MCI). Každou z nich lze pak rozdělit podle toho, kolik kognitivních funkcí je narušeno. Hovoříme buď o poruše v jedné oblasti (single domain) a poruše ve více oblastech (multiple domain).
Amnestická forma mírné kognitivní poruchy (a-MCI) je riziková právě pro pozdější rozvoj demence Alzheimerova typu. Riziko tohoto rozvoje je odhadováno mezi 10-15% případů ročně. Neamnestická forma (n-MCI) je riziková pro rozvoj jiných typů demencí (vaskulární, fronto-temporální), potažmo indikuje specifické kognitivní deficity v ohraničené oblasti.
K diagnostice také patří rozvaha o možných příčinách stavu (heredita, zatížení kardiovaskulární soustavy, úrazy hlavy, vliv léků, vliv alkoholu a toxických látek…). Přirozeně musí být také vyloučeny jiné duševní poruchy (deprese, úzkostné stavy), které kognitivní výkon utlumují.
V případě stanovení této diagnózy není nutné propadat panice a domnívat se, že během krátké doby se rozvine obraz demence. Velmi vhodné je zvážení farmakoterapie řízené neurologem či psychiatrem. Pravidelný trénink kognitivních funkcí, který je konzultován s klinickým psychologem. Úprava životního stylu s maximální redukcí rizikových faktorů (alkohol, kouření, činnosti spojené s mikrotraumaty mozku…) a podporou faktorů přispívajících ke zdraví mozku (vitamíny, pohyb, cvičení, přiměřená kognitivní zátěž, činorodost…). Vhodné je pravidelné sledování kognitivních funkcí a tím pádem případné zachycení rychlejší progrese patologického stavu.
Včasné zahájení prevence umožňuje udržet zdraví mozku po co nejdelší možnou dobu. Případný proces demence Alzheimerova typu se tím výrazně zpomalí a pacient může získat několik smysluplných let pro sebe a svou rodinu v uspokojující kognitivní kondici a při zachování samostatnosti po delší období. V případech narušení kognitivní výkonnosti z jiných příčin nemusí vůbec k rozvoji syndromu demence dojít a vhodně volený trénink může pomoci pacientovi k lepší výkonnosti odpovídající jeho možnostem. V případě rizika vaskulární demence je také vhodné řešit otázku vysokého krevního tlaku a činnosti srdce s kardiologem. Pokud v této oblasti dojde ke zlepšení, je velká naděje na zlepšení i celkové činnosti mozku.