Asertivita? Co se pod tím skrývá?

Asertivita je především forma životního postoje. Při tomto postoji člověk přijímá rozhodování sám za sebe a je připraven nést za své činy zodpovědnost. Je připraven otevřeně vyjádřit své potřeby, jasně a srozumitelně o nich komunikovat s okolím a zároveň respektovat potřeby druhých osob. Asertivní jednání vyplývající z tohoto základního postoje je otevřené, upřímné, jasné, srozumitelné. K postoji patří zaujetí korektního jednání i v konfliktních situacích a nepřipouštění agrese vůči sobě, nebo druhým.

Asertivita neznamená sebeprosazení za každou cenu, jak to někdy působí z rozličných manažerských a marketingových školení. Asertivita není laciná komunikační taktika, jak druhého člověka zatlačit do kouta vybranými argumenty a rétorskými taktikami. Aseritivita není všemocná a zaujetí asertivního postoje nezaručí nikomu životní štěstí.

Zaujmout asertivní postoj znamená začít se učit sebeúctě, neubližovat sobě samotnému, uvědomovat si vlastní potřeby, vědomě tyto potřeby vyjadřovat a naplňovat, přestat se za ně stydět, naučit se o nich komunikovat s druhými. Ve vztahu ke komunikaci s druhými jim umět především naslouchat, respektovat jejich svět a chápat, že odlišnost vlastního světa od světa druhých slouží k vzájemnému obohacení a není překážkou vztahu. Zastávání tohoto postoje může časem přinést větší stabilitu pro vlastní duševní život, zvýšit sebedůvěru a především sebeúctu.

Asertivní jednání je nejvíce patrné v mezilidské komunikaci. V prostých sděleních jednoho člověka ke druhému. Za asertivní komunikaci můžeme považovat ta sdělení, která obsahují aspoň tyto základní prvky:

  • uvědomění vlastních potřeb či napětí;
  • otevřené vyjádření těchto potřeb či případné vyjádření úzkosti či obav;
  • pochopení pohledu druhé strany;
  • přímá, nezáludná a jasná sdělení;
  • neustupování ve věcech, které jsou podstatné a hledání kompromisu, tam kde jej jsme ochotni přijat.

Opakem asertivní komunikace jsou sdělení, která jsou například agresivní, pasivně agresivní, manipulativní, vydírající, vyhrožující, nepřímá vyjádření vlastních potřeb, přehánění, nadměrné zobecňování, unikání od tématu a mnohé další komunikační zlozvyky.

Drobný příklad

Řekněme, že Jana si přeje jít do kina na romantický film, které její partner obecně moc nemusí. V tomto příkladu se Jana ještě nerozhodla pěstovat svou vlastní sebeúctu. Pokud není zvyklá respektovat své potřeby a prosazovat je, může být její sdělení partnerovi například následující:

„Ve městě otevřeli nové kino…“ (nepřímá komunikace)

„Nemáš chuť se dnes podívat na nějaký film?“ (táže se na vlastní potřebu svého partnera)

„Už jsme dlouho nikde nebyli…“ (mírné vyčítání)

„Mohl bys mě někam dnes večer vzít…“ (nejasná pobídka)

„Ach, jo, v televizi zrovna dnes nic dobrého nedávají, co budeme dělat…“ (plané doufání, že partner čte myšlenky)

Ve všech těchto příkladech je nějak vyžadována reakce od partnera. Partner Jany patrně nebude rozumět, o co Janě jde a bude reagovat na obsahový aspekt sdělení. Může to vypadat například takto:

„Ve městě otevřeli nové kino…“ – „To jsem zvědavý, jestli se tu další kino uživí“.

„Nemáš chuť se dnes podívat na nějaký film?“ – „Ne, nemám“.

„Už jsme dlouho nikde nebyli…“ – „Máš pravdu, příští týden někam vyrazíme“.

„Mohl bys mě někam dnes večer vzít…“ – „Jasně, můžeš jít se mnou do hospody“.

„Ach, jo, v televizi zrovna dnes nic dobrého nedávají, co budeme dělat…“ – „Nevím co ty, ale já si jdu číst“.

Reakce partnera na nejasný obsah komunikace Janu patrně rozladí. Jak to, že je tak necitlivý, jak to, že nepoznal, co Jana potřebuje, jak může být tak tupý, že mu to nedošlo? Je to sobec, Jana se snaží pro něj udělat první poslední co mu vidí na rtech a on nepozná takovou prkotinu, že Jana chce jít do kina. Podobné pochody v Janě probudí podle jejího naturelu buď reakce agresivní – „Už tě mám plné zuby, kdybys mě miloval, tak se mnou půjdeš dnes do kina, ale ty myslíš jen na sebe“, nebo reakce pasivně agresivní – Jana bude smutná, tichá, plačtivá a když se jí partner zeptá, na to co se děje, podívá se na něj smutnýma očima a řekne, že nic. Obě dvě cesty vedou ke konfliktu.

Řekněme, že s opakováním těchto reakcí ve svém životě je Jana nespokojená a rozhodne se tedy proto pracovat na své sebeúctě a začne se učit zastávat asertivní postoje a asertivně komunikovat. Bude se tedy postupně učit vyjadřovat své potřeby jasně a čitelně. První pokusy o asertivní komunikaci mohou vypadat například takto:

„Dnes dávají v kině romantický film, na který jsem se rozhodla jít. Byla bych moc ráda, kdyby jsi šel se mnou. Moc by se mi líbilo, kdyby jsi seděl vedle mne a držel mně za ruku. Vím, že máš na filmy jiný vkus než já a tenhle film by sis asi sám nevybral. Půjdeš se mnou?“

Partner Jany je postaven před poměrně jednoduchou a přehlednou situaci – „Ano“, „Ne“. V případě, že Janin návrh odmítne, může se Jana rozhodnout jít do kina sama a pouze své stanovisko sdělí „Dobrá, půjdu tedy sama“ – pro Janu to může být těžké, ale v rámci svého postoje se učí přijímat zodpovědnost sama za sebe, učí se sama naplňovat vlastní potřeby a stát na vlastních nohách, učí se také respektu k druhému. Možná nikdy nešla do kina sama a bude to pro ni nová zkušenost, na kterou může být zvědavá. Pokud je pro Janu partnerova přítomnost zvlášť důležitá, může se ještě Jana pokusit o hledání kompromisu, například „Dobře vím, že ten film není podle tvého gusta, ale já bych si jej více užila, kdybych tě měla u sebe. Příště bys mohl vybrat film ty a třeba tě také potěší, že na něj s tebou půjdu“. Jana to tedy ještě zkouší cestou kompromisu, ale dobře ví, že není radno uchylovat se k agresi, pasivitě, vydírání, výčitkám či lítosti. K respektu ke druhému patří také umění zařídit se podle sebe.

Na banálním příkladu vyznívá asertivní jednání jednoduše a jasně. Jsme-li však konfrontováni s těmi nejhlubšími úzkostmi naší duše, zjišťujeme až příliš bolestivě, jak je těžké zastávat tento postoj. Jak pohodlnější je ve vyhrocených situacích předat zodpovědnost druhým, nepřijmout zodpovědnost za sebe a vinit ze svého neúspěchu vnější okolnosti.

Pokud psychologická pomoc přispívá k budování vlastní sebeúcty, plní v našem životě velmi podstatnou funkci. Stačí si uvědomit, kolik času trávíme sami se sebou a pohrouženi sami v sobě.

Pokud Vás text zaujal, prosíme o sdílení: